Třicet let pořádání vodáckých zájezdů
Ano, více třicet let připravoval náš kolektiv vaše vodácké zájezdy a vodácké dovolené. Až aktuální krize změnila naše podnikání a od roku 2023 již nepřipravujeme vodácké zájezdy. V současné době jsme se zaměřili na zajištování dílčích služeb v oblasti vodní turistiky. Pracovala naše půjčovna lodí, dál se rozvíjí obchod vodáckých a kempingových potřeb.
Naše weby:
www.berounka-pujcovna.cz ( nové přehledné rozhraní pro objednávání lodí na řekách Berounka, Sázava, Otava, Ohře a dalších)
Kolektiv vodáckých průvodců se dřívě scházel pravidelně každý rok. Na jaře na společném jarním vodáckém soutředění a kurzu začínajících průvodců, na podzim na konferenci k vychodnocení sezóny a předvánoční besídce. Za ty roky společných zážitků při organizování vaší dovolené na vodě se událo tolik společných vodáckých zážitků, že je stále o čem vyprávět. Bylo moc fajn se v této partě každoročně sejít.
Kurz začínajících průvodců 2012
Vánoční setkání průvodců 2011.
Konference průvodců 2011.
Na podzimní konferenci vodáckých průvodců vyhodnocujeme naši práci, stanovujeme si hlavní cíle pro nadcházející rok. Setkání využíváme také k tomu, abychom si po sezoně společně probrali své vodácké zážitky z našich vodáckých zájezdů. Odlehčením je i vyhodnocení krále"Krysařů" a jeho družiny, kdy se hodnotí neslavné vykrysení vodáckého průvodce z lodi před klienty. To se může poštěstit i nejzkušenějším vodáckým průvodcům a ten kdo byl " nejlepší" dostal i letos hobla.
Kurz začínajících průvodců 2011.
V rámci kurzu každoročně probíhá jarní příprava celého průvodcovského sboru, než začneme jezdit vodácké zájezdy a organizovat dovolenou na vodě pro širokou veřejnost.
Kurzu se zúčastnilo 7 začínajících průvodců, nových zájemců o práci v našem vodáckém kolektivu.
Stávající průvodci se vedle tréninku na lodích věnovali zejména procvičování modelových situací záchrany na divoké vodě.
Soustředění vodáckých průvodců 2011.
Využili jsme slušného stavu vody na horním toku Vydry a Otavy k našemu společnému tréninku. Dále jsme se věnovali další odborné přípravě jako je nácvik záchrany na divoké vodě a další.
Naše fotogalerie:
Martin Janda zakladatel a ředitel Vodáckého a turistického centra HONZA, s.r.o.
Kolektiv vodáckých průvodců v roce 2010.
Když jsem na posledních kurzech sledoval náš kolektiv vodáckých průvodců v akci a viděl jsem, jak se všichni úžasně zdokonalili a jak je tato práce baví, byl jsem na celý kolektiv pyšný. Proto si myslím, že můžeme s čistým svědomím a s hrdostí společně otevírat naši 21. vodáckou sezonu.
Setkání vodáckých průvodců u příležitosti otvírání 20. sezony.
Přivítali jsme mezi sebou řadu bývalých dlouholetých vodáckých průvodců. Jako např. Janu Týkalovou, Ivu Sadílkovou, Hedu Kotrbáčkovou, Věru Breiovou, Vaška Havlíčka, ale i naše řidiče autobusů Vaška Špicla, Vaška Hrabáka, Vaška Šlajchrta s rodinami.
Dvacet čtyři let pořádání vodáckých zájezdů a dovolené na vodě -1990-2014
Před 24 lety, v lednu 1990, se sešli dva nadšenci a vedle nadšení vložili do svého podnikání základní kapitál jednu korunu. Doba byla taková – stačily jen odvaha, nápad a velké množství práce a odříkání. Hned v březnu 1990 jsme se vrhli na stavbu vlastních lodí. Několik let před revolucí jsme pořádali vodácké kurzy, a tak jsme uměli na lodích jezdit, ovšem ne je stavět. Stavba probíhala jako mnoho podniků v té době – systémem pokus-omyl. Přesto se za obrovského nasazení zakládajícího kolektivu podařilo zprovoznit prvních deset lodí. První dva roky byl při naší cestovní kanceláři vodácký klub, kdo nemohl nebo nechtěl zájezd zaplatit, mohl si ho odpracovat. Díky tomu odjížděl v květnu 1990 náš první víkendový vodácký zájezd na Sázavu a v létě – se starou škodovkou, malým vlekem a deseti loděmi – na vodácký zájezd Vltavu. Vltava v té době nebyla řekou, kolem které je půjčovna vedle půjčovny, kempy s teplou vodou a kiosek na každém kroku. Když jsme se blížili s plnou Škodou 105 k šumavským kopcům, zdálo se, že naše první „voda“ ani nezačne, první zkouškou bylo vyjet s naloženým autem a vlekem některé kopce, spolujezdci za jízdy vyskakovali a tlačili. Podařilo se a šťastně jsme dojeli. Tábořilo se na opuštěných loukách, kterým vládla jedna osamocená kadibudka. Pokud jste se potkali s jinou lodí, byl to svátek – v té době se ještě vodáci radostně častovali příslovečným „Ahoj“. Z prvních průkopníků organizování dovolené na vodě bych rád jmenoval Martina Myslivce, který byl jako sedmnáctiletý u našich prvních krůčků a několik let u nás i průvodcoval, Janu Kynčlovou, Jindru Pužmana, Jeníka Lukáče a první průvodkyni na letní Vltavě v roce 1990 Renatu Vosáhlovou. Stačil rok a Česká republika nám byla malá.
Proč se jmenujeme HONZA, když zakladatel je Martin?
Do roku 1997 jsme pořádali vodácké zájezdy pod hlavičkou Klubu cestovatelů Burke, pojmenovaného podle Roberta O'Hara Burkeho, který v roce 1860 vyrazil na velkolepý přechod Austrálie. Při zpáteční cestě jej opustilo štěstí a on zahynul hlady a vyčerpáním. Názvu klubu odpovídaly často náročné dobrodružné cesty, jejichž upravené programy převzala do své nabídky řada následně vznikajících cestovních kanceláří. Ukazovala se však nutnost snížit náročnost jednotlivých tras, abychom mohli na zájezdech i aktivně odpočívat. Hledali jsme jiného hrdinu, který by cestování nebral tak smrtelně vážně a s pověstným ranečkem buchet nebo čerstvě usmažených řízků se vždy bezpečně vrátil do své rodné vísky. Tak se od Burkeho v roce 1997 oddělil kolektiv průvodců, jejichž hrdinou se stal Honza a začali jsme organizovat vodáckou dovolenou pod novou hlavičkou.
Berounka v květnu 1990, první vodácký zájezd (čtvrtá loď z prava Martin Janda, Barbora Jandová).
První vodácké zájezdy do zahraničí - Rakousko 1991
V roce 1991 proběhl první průzkum a o rok později jsme odjížděli na první vodácký zahraniční zájezd do Rakouska.
Ještě dnes se všichni usmíváme při čtení řádků, které vyšly na dvoustraně celostátního deníku o naší první vodácké zahraniční dovolené: Díky němu se šest lidí v panice z dalšího turnusu odhlásilo a nových 20 nadšeně přihlásilo. Taková to byla doba, hledali jsme zážitky. Několik citací z tohoto článku vám přiblíží tehdejší atmosféru. Berme to očima redaktora v polobotkách, který jel na levný zájezd do Rakouska a pořádně nevěděl, co se bude dělat. V té době nikdo neměl ani ponětí o neoprenech, membránách v bundách a botách.
„Tento klub pořádal ročně několik desítek vodáckých zájezdů. Mně se podařilo hovořit s těmi, kteří putování přežili a zanechalo to v nich opravdu dojmy na celý život.“
„Nedal jsem se odradit tímto vyprávěním a přihlásil se na vodácký zájezd do Alp na Dachstein. První, co člověka překvapilo, byla nízká cena vodáckého zájezdu. Dovolená byla naplánovaná tak, že se celá skupina rozdělila na dvě části – sněhuláky a ponorky. Po celonočním trmácení v autobusu jsme se dostali pod vrchol téměř 3000 m vysoké hory. Skupina sněhuláků se začala již v pět hodin ráno chystat na lehkou procházku po vrstevnicích. Když jsem zjistil, že si na sebe začínají věšet mačky, úvazy a cepíny, pochopil jsem, že jde do tuhého. Krátce řečeno: přestala legrace a začalo jít o život. Usoudil jsem, že není čas na hrdinství a dobrovolně jsem zůstal v autobusu. Odjel jsem tedy se skupinou ponorek a sněhuláky jsme nechali osudu. Možná, že by bylo lepší říct „napospas horským vůdcům“. Ponorky si vybraly v údolí lodě a za mírného deště a teploty vody, která by pivo vychladila tak, že by ho nikdo nepil, vyrazily po proudu. Prudká ledovcová řeka udělala své a záhy nám všichni zmizeli z dohledu. Autobus se přemístil do místa, kde se dal očekávat návrat sněhuláků. Čekali jsme na ně dvě hodiny, ale nikdo z nich se neukázal. Došlo na improvizaci. Autobus se tedy opět přemístil o sedmdesát kilometrů, aby vyzvedl ponorky. Jejich ležení jsme našli poměrně snadno. Podivné postavy v pláštěnkách, jinak úplně promočené, se choulily a poskakovaly kolem malého ohýnku. Byl na ně celkem smutný pohled.
Naložili jsme je a vydali se pro sněhuláky. Jejich trosky jsme začali nacházet již cestou a trvalo to hodnou chvíli, než jsme je všechny našli. Jejich stav byl ještě horší než ponorek. Když se po několika skleničkách grogu trochu probrali, dozvěděli jsme se konečně, co se vlastně stalo. Z lehkého výletu po vrstevnici se zanedlouho vyklubalo lezení do prudkého kopce zpestřené zapadáním po pás do sněhu a provázené vytrvalým deštěm. Opravdu na nich nebyla ani nit suchá. Pohledem na překrásné panoráma Alp se také příliš nekochali, protože většinu času se prodírali v mracích.“
„Druhý den se sněhuláci poněkud vzbouřili a odmítli absolvovat další lehký výlet, který pro ně realizační tým připravil. Nepoučitelná skupina ponorek opět vyrazila na lodě. My ostatní jsme si prohlédli město Schladming a čekali, až ponorky připlují. Nečekali jsme dlouho. Po krátkém čase se na vodní hladině začala objevovat pádla, polystyrény a části lodí. S napětím jsme všichni očekávali, kdy se na prudké řece objeví i nadmutá těla členů Klubu. K velké radosti organizátorů se nikdo neutopil.“
Byl to můj první vodácký zahraniční zájezd s Burkem. V červnu bylo ještě hodně vody v řekách i hodně sněhu na horách. Pamatuji si, jak jsem zkušenějšímu Láďovi říkal: „Láďo, je hodně vody, ty lidi tenhle úsek nezvládnou, to nesjedou!“ Dodnes slyším jeho odpověď: „Když si to zaplatili, ať si taky něco užijou.“
„Radost realizačního týmu byla způsobena faktem, že mohli připsat všechny škody k náhradě jejich průvodcům. Poněkud menší radost měl jenom majitel lodí, který škody napravoval do noci – lepil a lepil.“
Tím vyfoceným majitelem, který v plavkách lepil laminátové lodě, jsem byl pochopitelně já.
„Chvíli jsem se domníval, že KC Burke pronajal část kapacity autobusu na zpáteční cestu Rakušanům a bude jim chtít ukázat Prahu, protože jsem byl přesvědčen, že někteří z nás se připojí k dlouhému seznamu lidí, které hory již nevydaly. Mýlil jsem se! Vše dobře dopadlo a my jsme mohli se slzami v očích pozdravit rodnou zem.“
Naše vybavení na vodácký zájezdech v letech 1991-1995
Naše vybavení vodáckých zájezdů odpovídalo možnostem té doby. Po domácku ušité vodácké bundy.
V letech 1990-1993 jsme sami postavili prvních 50 lodí, doma šili vesty, vyráběli pádla, svařovali vleky na lodě. Veškeré toto vybavení bylo vlastní výroby. Až od roku 1995, jsme začali dovážet první plastové lodě z Francie.
Vodácké dovolené do Francie jezdíme od roku 1994.
V roce 1993 proběhl průzkum ve Francii a od roku 1994 jezdíme první vodácké zájezdy na Tarn, Ardèche a další romantické francouzské řeky. Zde jsme poprvé viděli plastové lodě a už od roku 1994 je jako první u nás také komerčně využíváme. Další dva roky se na každém tábořišti k těmto lodím sbíhaly davy zvědavců, kteří něco takového viděli poprvé. Již tehdy se ukazovalo, že jen s nadšením se v rychle se rozvíjející době vystačit nedá.
V roce 1997 se uskutečnilo setkání u příležitosti založení Vodáckého a turistického centra HONZA.
První vodácký kurz v roce 1999.